Letošní prezidentská volba se v lecčems podobá té před deseti lety. Ale zatímco tehdy se samozvaní demokraté semkli za Karlem Schwarzenbergem, dnes se houfují za kolektivním Schwarzenbergem sestávajícím ze tří vládních kandidátů. I když se obsazení změnilo, hrozba zůstává.

Až se začne s hodnocením politického odkazu Miloše Zemana, zaznamenání hodných věcí příliš nenajdeme. Nebyl nositelem žádné politické myšlenky a na rozdíl od Havla či Klause nevybočoval ze standardu řady dalších úspěšných postkomunistických politiků našeho regionu. Jako premiér především naplňoval očekávání západní partnerů, v tomto ohledu byl zaměnitelný. Výjimečná nebyla ani démonizovaná Šloufova vlivová síť, jíž za mnohé vděčil. Úspěch v nejvyšších patrech naší politiky se bez podobných nástrojů bohužel neobejde. Pokud se Zeman vymykal, tak svými taktickými dovednostmi, jimiž převyšoval své rivaly, a pak také svojí prostořekostí až hrubiánstvím. Do této polohy se nakonec vrátil ve svém druhém prezidentském období.

Ale před deseti lety dokázal v první přímé prezidentské volbě porazit Karla Schwarzenberga. Zde byl nenahraditelný. Tímto mimořádným výkonem pokořil nejen Nečasovu asociální koalici, nýbrž také širší spojenectví hlavních médií, špiček státní správy, zahraničních zájmů i některých domácích oligarchů, které nás posunuje od demokracie k autoritářskému liberalismu, od svrchovanosti ke kolonizaci. To vše představoval Schwarzenberg. Zeman zvítězil díky své taktické výjimečnosti ale také díky Šloufovi i svému hrubiánství. Zejména svojí realistickou zahraniční politikou pak prokázal své zemi významné služby. To, že jsme z toho nemohli vytěžit více bylo dáno absencí silných partnerů na vládní úrovni, vývojem mezinárodní situace ale i patologiemi Zemanovy osobnosti.

Dnes se před prvním kolem prezidentské volby odehrává souboj, který je s tím před deseti lety srovnatelný i odlišný. Fialova koalice se ideologicky podobá té Nečasově, je však podstatně méně profesionálně zdatná. Je ohromující nekompetentnost jejích členů zprávou dobrou či špatnou? Na jednu stranu je znepokojující, že se na vládních postech objevili různí Rakušanové, Černochové, Langšádlové, Stanjurové, Lipavští či Síkelové, na druhé straně jejich kompetentnější verze by mohly být mnohem nebezpečnější. Se spojencem na Hradě však budou škodit více než dosud. Také posílilo ono širší spojenectví různých aktérů – válka na Ukrajině a strašení Babišem mu umožnilo semknout řady.

Ale za kým? Zatímco před deseti lety se sjednotili za Schwarzenbergem, dnes samozvaní demokrati Fialovy koalice a jejich širší spojenci přišli hned s trojicí kandidátů. Generál Petr Pavel, profesorka Danuše Nerudová a senátor Pavel Fischer dnes představují jakéhosi kolektivního Schwarzenberga. Porovnání kolektivního Schwarzenberga s tím historickým dopadá podobně jako porovnání vlády Fialovy s tou Nečasovou. Historický Schwarzenberg byl škůdcem velkého formátu – architekt šlechtických i církevních restitucí, Bakalův privatizační partner, zavírač českých ambasád; to vše za maskou rozšafně podřimujícího knížete.

Kolektivní Schwarzenberg zahrnuje komunistického rozvědčíka, který se dnes bije za atlantické hodnoty a když je zaskočen svou vlastní minulostí, neobratně lže. Patří mu i akademická funkcionářka, sběratelka funkcí (marně hledám jiný důvod její prezidentské kandidatury), která se chlubí manažerskou zkušeností, ale prý nezaznamenala podivné kšefty s doktoráty na vlastní fakultě, její výmluvy jsou slabounké. Navíc každým druhým vystoupením šíří takový odér trapnosti, že i generál coby její bratr ve zbrani veřejně zapochyboval o tom, že by ji v případě svého neúspěchu podpořil. Pak tu máme ještě senátora, přesvědčeného rusobijce a čínobijce. Do velké prezidentské hry sice nevstoupí, přesto plní užitečnou roli, neboť odebírá hlasy zbylým dvěma, čímž dává reálnou naději, že ve druhém kole nebudeme nuceni volit mezi zaskočeným rozvědčíkem a sběratelkou funkcí.

Koho nevolit je jasné. Komu však hlas dát? Ani na druhé straně se nerýsuje jednoznačný kandidát. Nicméně z kandidátů mimo kolektivního Schwarzenberga stojí za pozornost pouze dva – Jaroslav Bašta a Andrej Babiš. Ač jsou oba politicky zkušení, každý z nich má také evidentní slabiny. Přesto první zaujme svojí odvahou, vlastenectvím, osobní integritou, analytickou bystrostí a životní moudrostí, druhý svým charizmatem, tahem na branku a schopností mobilizovat voliče. Osobně podporuji odvážného vlastence s integritou.

Články k volbě prezidenta, obdobně jako všechny názorové komentáře, nemusejí vyjadřovat názor redakce !Argumentu. Redakce poskytuje prostor různým názorům a pohledům našich autorů, aniž by vydání článku bylo vyjádřením naší podpory pro jakéhokoliv kandidáta.